Realizační tým

Hlavní trenér: Josep Guardiola




Byl odchovancem klubu a odehrál v něm přes deset let. Ve chvíli, kdy se usadil v základní sestavě, se stal klíčovým hráčem Barçy." José Mari Bakero, kapitán Dream Teamu


Další ze spoluhráčů z Dream Teamu - Eusebio - o něm řekl: "Od jeho debutu pocítili všichni ve hře Barçy výrazné změny. Jeho inteligence a schopnosti způsobily, že zůstal vůdčí osobností svého milovaného klubu po mnoho let."


Josep Guardiola Sala patří k těm hráčům, pro které byla Barcelona víc než jen zaměstnavatelem, ale také symbolem, který vyjadřoval jejich cítění a myšlení. "Pep"se totiž narodil 18. ledna 1971 v městečku Santpedor přímo v Katalánsku, 73 kilometrů od hlavního města tohoto regionu. Svoji fotbalovou kariéru začal už jako chlapec v klubu Gimnastic de Manresa, kde si ho poprvé všimli skauti Barcelony. V roce 1984 tedy putoval do týmu FC Barcelona B, kde strávil 6 let - až do svého debutu v prvním mužstvu, který přišel v roce 1990 v zápase proti Cádizu.

183 centimetrů vysoký legendární defenzivní záložník s číslem "4" si brzy dokázal získat důvěru Johana Cruyffa a ve 20-ti letech se stal jedním z uhelných kamenů týmu. V červeno modrém dresu odehrál celkem 379 zápasů, z toho 263 ligových, a vstřelil šest branek. Spolu se svými spoluhráči z Dream Teamu získal bezpočet trofejí - 6x titul Primera division, 2x Copa del Rey, 4x Supercopa de Espaňa, 2x Evropský superpohár, jednou Evropský pohár vítězů pohárů... a nejslavnější z trofejí, pochopitelně, první triumf v Lize mistrů v klubové historii, když Barcelona dokázala v roce 1992 porazit ve finále překrásným gólem Ronalda Koemana Sampdorii UC 1:0. Díky svému charisma, výkonům i hře, do které vždy vkládal srdce, se stal jedním z nejoblíbenějších hráčů fanoušků a také jedním z nejlepších hráčů, kteří do té doby vyšli z barcelonského mládežnického systému. Vyznačoval se perfektním přehledem a díky výjimečné technice patřil k hlavním tvůrcům hry. V roce 1997 převzal od José Mari Bakera kapitánskou pásku. Bohužel, ani Guardiolovi se nevyhnulo vážné zranění, když musel vynechat kvůli přetržení kolení šlachy celý rok.

Guardiola se díky své hře dostal pochopitelně také do španělské reprezentace. Debutoval v zápase proti Severnímu Irsku v Belfastu. Mezi lety 1992 a 2001 odehrál 47 utkání. Tým, který v roce 1992 vyhrál na olympijských hrách v Barceloně zlaté medaile, vedl s kapitánskou páskou... a ačkoliv nikdy nebyl typickým zakončovatelem, přesto dokázal rozvlnit síťku ve finále proti Polsku, které se hrálo - snad až symbolicky - na Nou Campu. Zúčastnil se mistrovství světa v roce 1994 a Eura 2000. Světový šampionát 1998 musel vynechat právě kvůli těžkému zranění... Za svoji kariéru dokázal nastřílet v dresu Španělska pět branek.

Poté, co "Pep" v roce 2001 opustil Barcelonu, hrál za AS Řím (2002/2003) a Brescia Calcio (2001/2002 a 2003) v Serii A, kde nastupoval po boku legendárního italského fotbalisty Roberta Baggia. Za tým z hlavního města však nastoupil pouze ke čtyřem zápasům, za Brescio k 13-ti. Jeho angažmá v Itálii totiž nebylo příliš šťastné. Po spekulativních výsledcích testu na nandrolon dokonce dostal několika měsíční trest...

Guardila však fotbal miloval a tak se nechtěl se svojí hráčskou kariérou rozloučit, ačkoliv by se mohlo zdát, že mu nešťastná dopingová aféra v dvaatřiceti letech zlomí vaz... "Pep" tedy odešel do Asie, kde hájil v letech 2003-2005 barvy klubu Al-Ahli. V roce 2006 pak ještě přestoupil do klubu Dorados de Sinaloa, kde svoji úspěšnou kariéru ukončil.

Guardiola byl však s fotbalem svázán pevným poutem, a proto není divu, že v roce 2007 navázal spolupráci s klubem, ve kterém prožil svá nejkrásnější a nejúspěšnější léta - s FC Barcelonou. 21. června se totiž stal hlavním trenérem B-mužstva. V témže roce navíc po dlouhých tahanicích uspěl u soudu, který jeho jméno od údajného dopingového prohřešku definitivně očistil. Spravedlnosti tak bylo učiněno za dost a Guardiola se mohl naplno věnovat své práci. S Barcelonou B dokázal po fantastické sezóně postoupit do vyšší Segunda Division B.

První tým ovšem tou dobou procházel krizí, která vyvrcholila odvoláním Franka Rijkaarda z pozice hlavního kouče. Vedení začalo hledat nového trenéra, schopného vést velkoklub, jako je Barcelona. Nejčastěji skloňovaným jménem byl José Mourinho, o to více pak všechny překvapilo, když prezident Laporta oznámil, že se koučem prvního týmu stává... Pep Guardiola. Muž bez zkušeností, ale znalý barcelonského prostředí a se srdcem na správném místě. Nový trenér se hned chopil své práce s vervou - mužstvo opustili hvězdy jako Ronaldinho, Deco, Edmílson, Zambrotta, Thuram, Oleguer, Motta a další, přišly však nové tváře - Daniel Alves a Seydou Keita ze Sevilly, Alexander Hleb z Arsenalu, bývalý odchovanec klubu, Gerard Piqué, se navrátil z Manchesteru United, tým také posílil Martín Cáceres nebo obránce Henrique, který odešel na hostování. Guardiola si z řekněmě kontroverzních hráčů ponechal Samuela Eto'oa a Rafaela Márqueze - podmínkou jejich setrvání však byla tvrdá práce. A charismatický Katalánec dokázal, že ze sebe hvězdy jak na tréninzích, tak v zápasechy vydávají úplně vše. Nový trenér také využil své znalosti mládežnické akademie, odkud si přivedl Sergia Busquetse nebo Victora Sáncheze.

Jaká bude vypadat Guardiolova první sezóna v otázce trofejí, to ukáže teprve čas. Nicméně již teď je jisté, že Barcelona pod jeho vedením předvádí opět nejkrásnější fotbal v Evropě, přitahuje fanoušky po celém světě ofenzivní hrou a překonává jeden rekord za druhým.



"Když přišel do týmu, byl velmi mladý, ale hned jsme viděli, jaký velký hráč z něj vyroste. Měl výjimečný přehled o hře a vždycky přesně věděl, co udělat s míčem. Prožili jsme spoustu krásných chvil. Vzpomínám si na den, kdy jsme hráli s Atletikem Bilbao a Real Madrid s Tenerife. "Pep" mi řekl: -Všechno, co musíme udělat, je vyhrát. Když nám Tenerife pomůže, tím lépe. Ale nemůžeme dopustit, abychom my i Real prohráli, protože pak bude liga ztracená, a to by bylo otřesné.-" Ronald Koeman


První asistent trenéra: Tito Vilanova
Trenér brankářů: Juan Carlos Unzué
Fitness trenéři: Lorenzo Buenaventura, Paco Seirul•lo, Aureli Altamira, Francesc Cos
Lékaři: Ricard Pruna, Daniel Medina
Psycholog: Esteban Gorostiaga Fyzioterapeuté: David Álvarez, Jaume Munill, Emili Ricart, Juanjo Brau


Hlavní trenér Barça Atlétic: Luis Enrique


Během své dlouhé kariéry prošel Luis Enrique všemi možnými posty, přes útočníka až po stopera a brankáře. Nejvíce si však oblíbil pozici ofenzivního záložníka. Není tomu stále tak dávno, co oblékal nádherný dres FC Barcelony s číslem 21 . Ještě před pár lety nosil na své paži kapitánskou pásku a svojí bojovností vedl spoluhráče k mnoha vítězstvím. Svojí hrou vstoupil nezapomenutelně do stoleté historie „víc než jen klubu“, založeného na konci 19. století Joanem Gamperou.

Psal se rok 1970. 5. Května se ve španělském městečku Gijón narodil Luis Enrique Martinez Garcia, který o několik let později vstoupil do všeobecného fotbalového podvědomí jako „Lucho“. Tehdy ještě nikdo netušil, jakýže hráč z tohoto drobečka vyroste, kolik radosti, smutku, ale také lásky a nenávisti dokáže vzbudit v srdcích statisíců lidí po celém světě.

Se svojí profesionální kariérou začal v mládežnickém týmu Sportingu Atletico Alevín v roce 1988. O rok později však už hájil barvy klubu ze svého rodného města, Sportingu de Gijón, kterému dal přednost před nabídkou z Ovidea. Ještě v téže sezóně si odbyl debut mezi dospělými hráči. V pouhých devatenácti letech tak vstoupil na scénu španělské ligy, kde měl ve světlech stadionů strávit dalších 15 let. Luis se brzy projevil jako velký talent. Během sezóny 1990-1991 odehrál v Gijónu na pozici útočníka 36 zápasů a vstřelil 15 gólů. Málokterý mladík se mohl v té době pochlubit podobnými čísly a tak není divu, že Luis padl do oka skautům z královského klubu, Realu Madrid. Ačkoliv měl v Gijónu odehrát pět sezón, byl roku 1991 odkoupen za 250 milionů peseta.
V témže roce navíc poprvé nastoupil za národní tým. V dresu „bílého baletu“ se zasunul na post defenzivního záložníka a brzy získal u fanoušků přezdívku „štístko ze Santiaga Bernabéu.“ Luis Enrique tak v pouhých 22 letech začal sbírat velké tituly a trofeje. Jako první to byla v roce 1992 reprezentační zlatá medaile z letních olympijských her v Barceloně. Snad pouhá náhoda, že svého prvního úspěchu dosáhl v hlavním městě Katalánska, ve městě, kterému zaslíbil osm let své kariéry? V témže roce ovšem také Barça dobila svůj první triumf v Lize Mistrů... Luis však i nadále setrvával v Madridu a pomohl tak Realu k zisku Copa del Rey v roce 1993 a ligového titulu v roce 1995. Ve španělské metropoli odehrál 157 ligových zápasů a vstřelil 14 branek. Psal se rok 1996 a Luchovi vypršela smlouva.

Šok! Skandál! Zrada! Jak jinak se mohli cítit fanoušci Madridu, když Luis namísto prodloužení smlouvy podepsal v jiném klubu!? A to ne ledajakém. Konsternovaní merengues s ústy dokořán pozorovali, jak jejich „štístko“ spokojeně odchází do týmu odvěkého nepřítele, rivala největšího z největších, FC Barcelony! Ta otázka snad napadla každého; proč? Ve skutečnosti byl Luis velmi nešťastný z ne příliš velké ochoty vedení Realu o vylepšení smluvních podmínek, navíc vyžadoval na hřišti mnohem více volnosti. Jako defenzivní záložník byl spoután strategickými úkoly a nezdálo se, že by trenér Madridu přemístil Luise po prodloužení kontraktu na jiný post. Přesto se Lucho rozhodoval dlouho, kam namíří své další kroky. Říká se, že až úplně jedna z posledních katalánských nabídek, kterou mu předložil sám tehdejší trenér a legenda klubu Johan Cruyff, přesvědčila gijónského rodáka k odchodu do Barcelony.

Tak se začala psát nová, nejdelší kapitola Enriqueho kariéry. Luisův život se obrátil o 180°. Krom neobvyklého přestupu se změnilo také jeho postavení na hřišti. Z pozice ofenzivního záložníka již neměl gólům bránit, ale vytvářet je. A tohoto úkolu se zhostil víc než dobře. Ne vše se ovšem od začátku vyvíjelo optimisticky. Fanoušci Madridu Lucha nenáviděli a barcelonští culés mu nemohli zapomenout góly ze sezóny 1994-1995, kterými pomohl rozdrtit katalánský velkoklub 5:0. Luis však toužil zapadnout do Barcelony co nejdříve, a opravdu se snažil. Jeho neobvyklý styl, góly, přihrávky, nasazení a bojovnost brzy rozpačité fanoušky přesvědčili, že za jejich tým nastupuje výjimečný hráč. Během pár zápasů v barcelonském dresu nastřílel víc branek, než za 5 sezón v Realu Madrid. Enriqueho srdce začalo být pro Barcelonu. Definitivně získal všechny culés na svoji stranu, když se začal učit katalánštinu.

Teprve v Barceloně vyšlo najevo, že právě Enrique může nosit titul „nejkompletnější hráč ve Španělsku.“ Každý zápas odehrál s maximálním nasazením, vymýšlel smrtící pasy, zakončoval, napadal a bránil. Během sezóny 1996-1997 pomohl Barceloně dobít Pohár vítězů pohárů, Španělský pohár a Španělský superpohár. V další sezóně následoval vysněný double – liga a pohár Copa del Rey. Lucho odehrál 69 zápasů a vstřelil z pozice záložníka 35 branek! Někteří z vás možná ještě pamatují. Jeden z nejkrásnějších okamžiků pro fanoušky i Enriqueho samotného přišel právě v sezóně 1997-1998. Na stadiónu Santiago Bernabéu, kde Luis strávil nemalou část života, se hrál jeden z nejprestižnějších duelů světa; El Clásico, Real Madrid vs. FC Barcelona. V ten večer se zápas vyvíjel obzvláště dramaticky a dlouho platil nerozhodný stav 1:1. A pak získal míč ve středu hřiště právě Luis Enrique. Rozběhl se, obešel jednoho a druhého protihráče, avšak než se přehnal i přes třetího, vystřelil. Na jeho nečekanou ránu k levé tyči nedokázal Canizares zareagovat. Domácí merengues bučeli a z ochozů létaly na hřiště ošklivé urážky. A Enrique? Svůj gól oslavil nadšeným výkřikem a rozzlobeným fanouškům Madridu ukázal dres a znak na své hrudi. Pro culés celého světa byl hrdinou. Jeho láska k Barceloně byla srovnatelná pouze s jeho opovržením Realem Madrid. Jak sám později řekl: „Sám sebe nepoznávám, když se vidím na fotografiích a videích v madridském dresu.“

Luis Enrique se stal barcelonským srdcem na hřišti. Jeho vášeň pro klub nebyla nikdy víc evidentní než v dalším el classicu (1999), odehrávajícím se tentokrát na Nou Campu, kde sám 2x rozechvěl síťku s přispěl tak k vysokému vítězství 3:0. Nebylo tedy žádným překvapením, když přebral v roce 2001 kapitánskou pásku po dalším fenoménu blaugranas, Pepu Guardiolovi.
V posledních letech své kariéry však Lucho bojoval především se zraněními. Pokaždé ovšem usiloval o navrácení staré formy, dřel, bojoval a sloužil jako příklad pro mnohé další hráče, tak, jak tomu vždy sám chtěl. Na úplný závěr svého působení na fotbalových trávnicích se chtěl vrátit do Gijónu, svého rodného města. Bohužel, četná zranění tomu zabránila. Poslední z Luchových fotbalových snů, tedy ukončit kariéru v týmu, kde začínala jeho cesta profesionálního fotbalisty, tak zůstal nesplněn. V kalendáři zářilo datum 10. Srpna 2004. Enriquemu bylo 34 let.

Během svého působení v Barceloně nastřílel v 207-mi ligových zápasech 74 gólů, celkem rozvlnil v modročerveném dresu síťku víc než 100x, samotný stý gól vstřelil v zápase Ligy Mistrů proti Galatasaray Istanbul roku 2002. 38 z těchto branek zajistilo Barceloně vítězství. Spolu se svými spoluhráči vybojoval mimo jiné i 2x ligový titul, 2x pohár Copa del Rey, Evropský superpohár a Evropský pohár vítězů pohárů. V reprezentaci odehrál 62 utkání a svůj střelecký zápis zastavil na čísle 12.

Luis Enrique Martinez Garcia, hráč, který pět let oblékal dres Realu Madrid, hráč, který však našel své srdce v Barceloně. Po osm let patřil k největším hvězdám klubu, milovaný fanoušky, fotbalista, o kterém řekli: „První, který hraje po celém hřišti v každém zápase.“ Nezapomenutelný Pelé jej v březnu 2004 vybral mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.

Enriqueho fotbalové cesta v Barceloně však stále neskončila. V létě roku 2008 nastoupil na pozici prvního kouče Barcy Atlétic, kde nahradil Pepa Guardiolu. Po rozpačitém úvodu se týmu začalo herně dařit a nyní zcela reálně bojuje o postup do vyšší ligy.


První asistent trenéra: Joan Barbara Mata